u mě je to psychický, kdysi jsme s manželem prodávali v obchodě, který vlastnil tchán, byl na pěší zóně v Karlových Varech, takže kšefty obrovský, a znáte to - rodinný podnik, jste tam od nevidim do nevidim, soboty neděle. Já měla malou Marťu, pomáhala mi hlídat mamka, ale bylo to strašný. Dojížděla jsem autobusem, auto bylo jen jedno a já tehdy moc dobře neřídila. Pak už jsem z toho byla tak vyš´tavená, že jsem s tím sekla a po čtrnácti dnech i doslova málem sama sebou. Večer v úplným klidu mi začalo strašně bušit srdce a jak jsem měla strach, co se děje , tak to bylo ještě horší a já neměla kyslík, letěla jsem k oknu a s panickou hrůzou jsem se úplně zalykala, křičela jsem na manžu ať volá záchranku, že mám infarkt nebo rovnou umírám. On chudák zmatenej volal hasiče, policajty, zaboha neznal číslo na doktory
, a já v podvědomí se ploužila po bytě a balila si tašku do nemocnice s tím, že když dojedu, že si mě tam určitě nechají. Nakonec mě vezl manžel, já hlavu ven z okna a měla jsem pocit, že prostě živá nedojedu. Vyšetřili mě, udělali EKG a vše ok. Pak jsem byla na vyšetření štítné žlázy, na plicním, na sonu srdce a nic. Nakonec mi dali uklidňující prášky. Tyhle stavy jsem pak měla každý den, když jsem zůstala sama v klidu. Potom jsem zjistila, že když to "na mě jde", stačí se rychle zvednout a začít se něčím zaobírat nebo vyběhnout ven a chodit po zahradě atd. Prášky jsem přestala brát a postupně to bylo lepší a lepší. Občas mám to dýchání a bušení srdce, nadechnu se, zadržím dech a pak pomalu vydechuju a dýchám co nejpomaleji, protože kdo zazmatkuje a dýchá rychle tak je v čudu, okamžitě je to horší a horší, protože si odvádí z těla kysličník uhličitý a začíná se dusit a může omdlít. No takže tak, jsem poloviční "blázen" ale jinak normální