zkusím vám popsat svoje pocity, co se týká dětí a vnuků. Se syny jsem měla bezvadný vztah až do dospělosti (s mladším pořád). Když dospívali, nedovedla jsem si představit, že by bydleli jinde. Dnes si nedovedu představit společně. Syn, který nás zavrhl, mně hrozně chyběl. Dnes, po 2 letech jsem si téměř zvykla (občas je to těžší, ale už to tak nebolí). Nevlastní vnučka u nás 4 měsíce 4 dny v týdnu bydlela a starali jsme se o ni. Hrozně moc nám chyběla, ale už to tak nebolí. Vlastní vnuk 2 3/4 roku s námi nikdy nebyl sám, prostě jsme ho měli jenom na chviličku pod její kontrolou(snachy), nám chybí, ale už to tolik nebolí. Dalšího vnuka ani neznáme, dozvěděli jsme se o něm od cizích, je v mém pocitu lítost, bolest, ale taková otupělá. Prostě mám v sobě téměř zahojenou ránu. Když se v ní zašťourá, bolí, ale potom přestane. Asi nebude nikdy úplně zaceená, ale už pořád nebolí. Budu reagovat na Lenku, že by pro dceru udělala cokoliv. Ale totéž přece platí pro syna, udělala bys to? Nosit dítě místo snachy a pak jí ho dát? Vztahy jsou hrozně nevyzpytatelné, tam kde byla velká láska, zítra může být velká nenávist(rozvody). Já si třeba myslím, že bych už syna nepřijala zpátky, bála bych se, že mně znovu způsobí tu obrovskou bolest, kterou mám dnes už za sebou. Ale nevím to, člověk je nepoučitelný ....Náhradní matku bych ale pro své děti nikdy nedělala, klidně bych jim ji zaplatila, ale sama ne, vím, že by to všechno změnilo, vím, že bych se chtěla podílet na výchově, prostě bylo by to hodně složité, komplikované. Vnuky člověk miluje, ale je smířený od začátku s tím, že je vychovává někdo jiný, děti miluje a vychovává sám. Porodit dítě a vzdát se všech nároků na něj, to se lehce říká, těžko uskutečňuje.
|